Zpět na seznam článků
Peblog článek
Článek

Kalendářní vs. biologický věk – jaký je mezi nimi rozdíl?

11.09.2020, 15:15

Kalendářní vs. biologický věk – jaký je mezi nimi rozdíl?

V rozhovoru s Denisou Helceletovou jsme se dozvěděli, že se u dětí často dostavuje výrazný rozdíl mezi chronologickým a biologickým věkem a že je velmi důležité k tomuto faktu při tréninku přihlížet. Co to však přesně znamená a jak zjistíte, jestli aktuální biologická vyspělost vašeho dítěte odpovídá jeho kalendářnímu věku? Metod je několik a ne všechny jsou stejně spolehlivé…

Číslo, které uvádíme jako své stáří (neboli kalendářní věk) je pevně dané a je vyjádřeno nejčastěji v letech a měsících jako rozdíl mezi konkrétním (aktuálním) datem a datem našeho narození. Ve školním i sportovním prostředí je tento údaj jedním z důležitých parametrů, podle kterého jsou děti rozřazovány do kategorií. Vedle kalendářního věku však existuje i věk biologický, který poukazuje na aktuální tělesnou biologickou vyspělost. Výzkumy jasně prokazují, že obě hodnoty nemusí být vždy shodné a zejména v období puberty nastávají situace, kdy se kalendářní a biologický věk jednoho člověka může lišit až o dva roky. Pokud biologický věk předežene kalendářní, jedná se o akceleraci, pokud je to naopak, mluvíme o opoždění. Důležité je zdůraznit, že ani jedno není špatně, je však potřeba tuto informaci znát a umět s ní pracovat.

Mezi sportovci bývají v tomto ohledu největší rozdíly mezi 13. – 16. rokem. Často se stává, že děti zařazené podle data narození do téže skupiny reagují na stejné tréninkové zatížení odlišně. V jedné věkové kategorii může být sportovec s kalendářním věkem 15 let, ale s biologickou vyspělostí odpovídající 17 rokům (biologická akcelerace), a na druhé straně je jeho spoluhráč s totožným kalendářním věkem, ale biologickou vyspělostí odpovídající 13 rokům (biologické opoždění). Mezi oběma hráči tak vznikne rozdíl v biologické vyspělosti 4 roky. Pokud jim dá trenér stejné tréninkové zatížení, pro prvního z nich bude zátěž pravděpodobně nedostatečná, a naopak na druhého to bude moc. To z dlouhodobého pohledu „falešně“ a pouze dočasně zvýhodňuje biologicky akcelerovaného hráče, který se zdá být odolný a navíc nadprůměrný, s velkým sportovním potenciálem. Pokud k tomu přidáme celosvětový fenomén, kdy jsou ve výkonnostním sportu zejména v období puberty biologicky akcelerovaní sportovci často upřednostňovaní, pak je zřejmé, že těch opožděných, byť třeba s vysokým sportovním potenciálem, se do profesionálního sportu dostane poměrně málo.

Absence informace o biologickém věku je také spojena s fenoménem vyhoření, nebo s tzv. drop outs. Vyhoření je typické pro biologicky akcelerované sportovce, kteří ho často zažívají kolem 18. roku v podobě obtížného přechodu z juniorských do dospělých profesionálních soutěží. Jejich dočasná výhoda vyšší tělesné výšky, hmotnosti, svalového rozvoje, síly nebo rychlosti se právě kolem začínající dospělosti smaže, a protože tito sportovci většinou nedostávali skutečně potřebné tréninkové zatížení, není již na další zlepšování prostor. Na druhé straně biologicky opoždění jedinci u sportu do zahájení dospělosti často ani nevydrží a už v průběhu dospívání s ním z důvodu chronických zdravotních, nebo i psychických důvodů končí – tento jev se odborně nazývá drop out. Je však nutné znovu zdůraznit, že být biologicky akcelerovaný nebo opožděný neznamená nevýhodu, jen se s touto informací musí naložit v kontextu personalizovaného rozvoje sportovního výkonu. V této souvislosti dokonce existuje termín biobanding. I když se jedná o poměrně mladý obor, jeho důležitost si uvědomili například v Belgii, kde na respektování biologického zrání hráčů postavili výrazný úspěch z posledního Mistrovství světa ve fotbale 2018.  

Informace o biologickém věku, získávaná u sportovců opakovaně, je také důležitá pro předpovězení konečné tělesné výšky, pro odhadnutí doby nejrychlejšího růstu (tzv. růstového spurtu) a určení období optimálních dispozic pro nejlepší osobní sportovní výkony. Pro ortopedy či stomatology může být stanovení biologického věku zajímavým parametrem pro načasování korekční operace délky kosti či dolní čelisti.

Jak se určuje biologický věk?

Nejpřesnější metodou je stanovení tzv. kostního věku, který charakterizuje stupeň osifikace (kostnatění) kostry od narození až po ukončení růstu. Nejčastěji se určuje z rentgenového snímku ruky a zápěstí, nicméně stádium osifikace je možné určit také z jiných antropologicky definovaných kostí. Nedostatkem této metody je však její dostupnost – není sice tak výjimečná, ale pro pořízení rentgenového snímku je nutné podstoupit ionizující záření, což je bez podezření na zlomeninu dle stále otevřené odborné diskuse neetické. I z tohoto důvodu byly v průběhu posledních cca 35 let odvozeny nepřímé postupy pro odhad biologického věku. Tyto metody jsou postaveny buď na změnách proporcionality těla, která se u člověka typicky mění právě v období puberty, nebo na míře vyčerpaní tělesné výšky vypočtené s ohledem na genetické dispozice po biologických rodičích. Nejméně přesnou, ale v mládežnických sportovních kategoriích velmi rozšířenou metodou, je pak určení tzv. růstového věku. Ten hodnotí stupeň tělesného růstu jedince se zohledněním tělesné výšky rodičů.

My v Peblu používáme Khamis Roche metodu. Ta sice neumí odhadnout přímo biologický věk, který je hodnocen číslovkou, ale dokáže určit míru biologického tempa. Jde tedy o druhý popsaný způsob, kdy se hodnotí, kolik procent z konečné předpovídané tělesné výšky vypočtené s ohledem na genetické dispozice (tělesné výšky po biologických rodičích) již sportovec vyčerpal.  Výsledkem je informace, zda je daný jedinec biologicky pozadu, nebo naopak napřed. Zjištěnou hodnotu biologického tempa následně zohledňujeme při interpretaci výsledků tělesné stavby a kondice a také s ní pracujeme při formulaci konkrétních doporučení pro zlepšení.

V tom, že při diagnostice tělesné a pohybové připravenosti zohledňujeme i biologickou vyspělost dítěte, je Peblo unikátní. Vyzkoušejte ji a sami se o tom přesvědčte!
Objednat se můžete ZDE.

Zdroje:
Hermanussen, M. (2013). Auxology: Studying human growth and development. Stuttgart: Schweizerbart Science Publishers
Novotný, J. (2013). Sportovní antropologie. Retrieved 15.4.2019 from the Worl Wide Web: https://docplayer.cz/39398926-Sportovni-antropologie-jan-novotny-2013.html
Riegerová, J., Přidalová, M., & Ulbrichová, M. (2006). Aplikace fyzické antropologie v tělesné výchově a sportu: (příručka funkční antropologie). 3 vydání. Olomouc: Hanex.