Zpět na seznam článků
Peblog článek
Článek

Život s nutriční terapeutkou z chlapské perspektivy

10.04.2020, 13:30

Život s nutriční terapeutkou z chlapské perspektivy

Zeptali jsme se, jaké to je, mít doma nutriční terapeutku. No, posuďte sami…

Určitě všichni znáte ten pocit, když se vracíte unavení po celém dni z práce a jediné, na co pomyslíte, je přijet domů, dát si něco pořádného k večeři a odvalit se k telce. Pojďme se na stejnou situaci ovšem zkusit podívat okem chlapa, který má doma nutriční terapeutku.

Půlka republiky, včetně mé přítelkyně, sedí doma u počítačů a „makají“ home-office, zatímco já, ředitel školy (čti sebevrah nebo sebemrskač, kterého se riziko nákazy týkat nemůže, ba naopak se od něj zřejmě očekává, že ve školní laboratoři během přestávky na oběd nalezne lék na koronavirus), jezdím do školy a koordinuji výuku přes internet mezi lenivými puberťáky, učiteli, kteří by nejraději psali na psacím stroji, a rodiči, jež by platili zlatem, aby jim někdo jejich zlatíčka pohlídal.

Je půl páté a já vycházím schody do našeho rekonstruovaného podkroví. Proti mně stojí má krásná a štíhlá Lucie a podává mi sportovní oblečení se slovy, že dnes to bude jen 12 km. Že nám sice asi ten Pražský maraton odloží nebo zruší, ale že si to případně zaběhneme sami směr na Lány a zpět. „Když už na to trénujeme půl roku, nemůžeme to přece porušit,“ dodává s výmluvným pohledem. Protože mě má hodně ráda, což naprosto chápu, dá mi před během Peblo ovocnou tyčinku, abych měl nějakou energii samozřejmě. Dochází mi veškeré argumenty, rozdělím se s ní a jdu do kecek. Po návratu dáme ještě pár shybů na zpevnění vršku, abychom na 38. kilometru neodpadli, kousek ovoce, abychom doplnili sacharidy, potom sprchu a pak konečně hurá do kuchyně.

„Co si dáme dnes k večeři?“ ptám se s nadějí a obracím se v myšlenkách k nebesům s prosbou, ať jsou to aspoň přírodní kuřecí plátky se zeleninou a rýží. „Musíme něco vymyslet z těch věcí v lednici, které už bychom měli spotřebovat,“ zmrazí mé touhy s jistotou rutinéra můj miláček. Poslední naděje pohasnou, když otevřu lednici a vidím brokolici, jak prosí o záchranu. Aby to bylo rychleji hotové, ze zvyku se chopím nože a prkénka na zeleninu a maso. Hlavně je nedej bože neprohodit a nekrájet zeleninu na prkénku na maso a naopak. To jsem se naštěstí už naučil. Kde mám ale krájet tofu? „Když tak vidím, co tu je… brokolice, tofu… nudle máme… uděláme si to výborné stir fry, co máš rád,“ uklidňuje mě má vládkyně kuchyně. Při vzpomínce na pokus o rizoto se zeleným curry a čočkou mi radostí zazpívá břicho a já se vrhám do příprav. Lucie s ladností baletky tančí kolem kuchyňské linky a připravuje všechny ingredience, propočítává kilojouly, váží s chirurgickou přesností přísady v ruce, a když krájím kostičky dle jejích představ, dostanu sladký polibek. Hlad mě nutí činit všechny úkony co nejrychleji, o svůj náskok ovšem přicházím záhy vinou láskyplného ošetření mého rozřízlého prstu.

Tofu odvodníme na papírovém ubrousku, obalíme v solamylu a dáme orestovat do wok pánve (tu mám rád, z té mi nic nelítá ven). Brokolice je pokrájená na malé kousky, k tomu šalotka a česnek. Po osmažení tofu (TO máme FUrt) vyndáme a na zbylém oleji osmahneme česnek a jarní cibulku. Po chvilce přidáme brokolici. Vše zalijeme směsí ze sójové omáčky, řepkového oleje, zázvoru a česneku a restujeme tři minuty. Tofu vrátíme zpět a prohřejeme se zbylou směsí v pánvi. Mezitím se udělaly rýžové nudle a vše je připravené. Už jen prostřít, zapálit svíčku, usadit se, políbit svou milovanou a popřát dobrou chuť. A protože je prostě dokonalá, přiťukneme si na nás deckou Prosecca. Jako správná nutriční totiž ví, co mám rád, a ví i to, že malou nedokonalostí se všechna snaha nezhatí.

Autor:
Václav Barták, přítel jedné z našich nutričních terapeutek